Město

Stráž nad Nežárkou

Historie div. souboru

Vyvrcholení národního obrození v polovině 19. století je neodmyslitelně spojeno i s rozvojem českého divadla. Vždyť právě v 50. letech byl ustaven sbor pro vybudování českého Národního divadla v Praze, vznikají české kočovné divadelní společnosti, svoji životní pouť dovršuje zakladatel novodobého českého divadla Josef Kajetán Tyl. A právě v této době, i když politická situace v době Bachova absolutismu nepřeje rozvoji českého národního života, vznikají na českém venkově i ochotnické divadelní soubory, které si kladou za cíl nejen šíření českého jazyka, ale i osvětu a vzdělání. Stranou tohoto dění nezůstalo ani naše městečko a i ve Stráži nad Nežárkou byl založen divadelní ochotnický soubor.

U jeho zrodu stáli strážští občané Vojtěch Turnovský, lékař, Václav Rybička, velkoobchodník s dřevem, Vojtěch Karlík, purkmistr, a Jan Kriso, poštovní úředník. 17. října 1855 založili společnost se základním kapitálem 100 zlatých, která se měla věnovat pořádání divadelních představení k dobročinným účelům. 

První představení divadelní hry V. K. Klicpery Dobré jitro pak strážští ochotníci sehráli 24. února 1856. Hrálo se v zadním traktu domu č. 48 (dnes restaurace Nežárka na nám. Emy Destinnové) a prvním známým režisérem byl Karel Oson z Jindřichova Hradce. Na této scéně hráli ochotníci až do r. 1863.

V roce 1863 byly pro potřeby divadla upraveny místnosti v budově radnice. Tam se hrálo až do r. 1875, kdy tehdejší radnice při rozsáhlém požáru, který zasáhl velkou část náměstí, zcela vyhořela. Nová budova radnice už sloužila pouze potřebám městského úřadu a záložny a ochotníci tak přišli o svou scénu.

V r. 1879 se započalo se stavbou obecního domu, v němž byl zřízen i divadelní sál, kde začali ochotníci hrát již od r. 1880, a kde se divadlo hraje dodnes.

V r. 1890 bylo vybudováno nové jeviště, které bylo v prosceniu vyzdobeno českým lvem o portréty J. K. Tyla a V. K. Klicepry a malovaná opona znázorňovala „ideál divadla“, kdy uprostřed byl namalován Apollon s lyrou, po stranách s postavami znázorňujícími drama, tragedii, veselohru a frašku. Jak jeviště vypadalo, dokládají dodnes dobové fotografie. K dalšímu vylepšení došlo v roce 1912, kdy bylo zavedeno elektrické osvětlení.

Divadelní soubor byl v té době velmi čilý a připravoval několik inscenací ročně. V době, kdy neexistovala televize ani rozhlas, mladá generace nevysedávala u počítačů, si lidé museli prostě zábavu připravit sami.

Činnost souboru nepřerušila ani první světová válka a nový rozvoj zaznamenalo ochotnické divadlo v době první republiky. V té době se hrálo nejen v divadelním sále, ale i v sále hostince „U Vitáčků“. Na prknech místního divadla vystoupila i slavná česká pěvkyně Ema Destinnová, které se stala Stráž nad Nežárkou v letech 1914 – 1930 jejím domovem. Již v roce 1917 byla jmenována čestnou členkou strážské divadelní jednoty. Zdejší ochotníci uvedli i její divadelní hry ( např. Tůně) i dramatické zpracování jejího románu Ve stínu modré růže. Hlavními režiséry byli v té době pan . J. Lískovec a pan J. Pavlík.

V roce 1935 bylo jeviště znovu upraveno a získalo tak zhruba dnešní podobu. Další drobnější úpravy ze 70. a 80. let 20. století již vzhled jeviště ani hlediště výrazně nezměnily.

 
 

Činnost souboru neustala ani v temné době protektorátu. I když vlivem cenzury byl omezen výběr her, přesto pomáhali ochotníci českými představeními udržovat národní povědomí.

Po skončení druhé světová války činnost souboru pokračovala, ale postupně se začal zmenšovat počet představení. Přesto dokázali ochotníci připravit řadu kvalitních představení, především zásluhou režiséra pana Jaroslava Pavlíka, který soubor vedl a pro kterého ochotnické divadlo bylo skutečnou láskou. Nástup televize v 2. polovině 50. let, jiné druhy zábavy i snadnější možnost dojet si za kulturou do větších měst vedly k tomu, že činnost divadelního souboru byla stále sporadičtější. Na začátku šedesátých let sehráli ochotníci ještě pár představení, ale pak činnost souboru na několik let zcela utichá. Pan Pavlík pak ještě po několik let vedl dětský soubor, ale činnost „velkých“ ochotníku se mu již nepodařilo obnovit. Ani po jeho smrti v polovině 60. let se nenašel žádný člen souboru, který by na jeho činnost navázal.

 
 
Obnovit tradici ochotnického divadla se podařilo na přelomu 60. a 70. let, kdy se práce režiséra ujal pan František Kaštánek z Plavska. Podařilo se mu kolem sebe soustředit partu tehdy mladých nadšenců, z nichž někteří v souboru vytrvali dodnes. Určitou zvláštností bylo, že ochotníci nevystupovali pod hlavičkou ochotnického souboru J. K. Tyla (snad kvůli nějakému nedorozumění mezi panem Kaštánkem a „starými“ členy ochotnické jednoty J. K. Tyla), ale pod hlavičkou místní organizace Českého svazu zahrádkářů.
 
Koncem 70. let se režisér souboru stává pan Čestmír Maryška a pod jeho vedením se soubor vrací ke starému názvu: ochotnický divadelní soubor J. K. Tyla. Pod jeho vedením se vytvořilo stabilní jádro souboru, které ve své práci pokračuje dodnes.
 
V osmdesátých letech  se režisérské funkce ujímá Jan Hanzal a ten dokázal převést soubor v aktivní činnosti až do 21. století. I když dnešní ochotníci nedokáží nacvičit jedno představené měsíčně, jak to dokázali jejich předchůdci z počátku století 20., přesto se snaží okruh svých diváků, který v posledních letech utěšeně narůstá, potěšit a pobavit alespoň jedenkrát za rok. Daří se mu zapojovat do činnosti souboru i mladší generaci, protože jádro souboru se již pomalu blíží důchodovému věku a padesátníci již první milovníky hrát nemohou. 

Pavel Dvořáček